2024, photography, wood, textiles, fabrics, iron constructions and jewellery,
Pro výstavu LADY LENA v galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky. Téma oděvu zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci. Vlastními slovy autorky : “Každé chtění, činnost mění samotné tělesné schéma, jeho substanci a dle toho se pak cítíme. Každá činnost přání, interakce změní něco v obraze těla a obraz těla se stává proměnlivý. Oděv je součástí tělesného obrazu, inspirací je šatník mojí babičky Helenky a moje vzpomínky z dětství na toto prostředí a její profesy švadleny. Běh času u dítěte je nepojmenovatelný a jeho imaginace je nepodmíněná. Vytahuji vzpomínky na moje vlastní vnímaní materiálů, šatníku, sbírku figurek atd... Snažím se oživovat neživé předměty, které se v mých vzpomínkách stávaly každodenním společníkem. Měním je do sourodé instalace,kterou transformuji do mého aktuálního vidění. Instalace má evokovat šatník, místo k převleku prostor, kde se těla a tělesnost stává nesmrtelným organismem. Oděv je pro náš samozřejmým povrchem, slupkou naší tělesné bytosti v tomto prostoru sestává jakýmsi otiskem – sochou. Otisk rodinné paměti je zaznamenán ve fotografických kolážích, které jako zkamenělé artefakty v čase ukládají vzpomínky. Krajka expanduje do prostoru navazuje do současnosti. Mění svůj tvar, ohýbá a hledá nový směr. “
Veronika Čechmánková was inspired by her grandmother's wardrobe for the exhibition LADY LENA at the Okraje gallery. She developed the theme of clothing into a multi-layered installation. In the artist's own words, "Every desire, every activity changes the very scheme of the body, its substance, and we feel accordingly. Every activity of desire, interaction changes someone's body image and the body image becomes changeable. Clothing is part of the body image, the inspiration is my grandmother Helen's wardrobe and my childhood memories of this environment and her profession as a seamstress. The passage of time in a child is unnamable and his imagination is unconditional. I pull out memories of my own perception of materials, wardrobe, collection of figurines, etc... I try to bring to life the inanimate objects that have become a daily companion in my memories. I turn them into a coherent installation that I transform into my current vision. The installation is meant to evoke a wardrobe, a place to disguise a space where bodies and corporeality become immortal organisms. Clothing is our self-evident surface, the skin of our bodily being in this space becomes a kind of imprint - a sculpture. The imprint of family memory is recorded in photographic collages that store memories like fossilized artifacts in time. The lace expands into space and continues into the present. It changes its shape, bends and seeks a new direction. "
